Na cestě

V ranní mlze jsem zahlédl obrysy mostu přetínajícího údolí. Po dlouhé cestě, která zůstala za mnou, jsem cítil neklid, rostoucí s každým krokem, který mě přibližoval k cíli. Masivní kovová konstrukce se pnula vysoko na řekou, která odtud vypadala jako potůček. Třásl jsem se snad vzrušením, snad sychravým chladem, který se mi vytrvale prodíral na kůži. Kamenitá stezka stoupala vzhůru a během několika minut jsem dorazil k mostu.
Sotva jsem vstoupil na most, uslyšel jsem za sebou líbezný hlas: "Poutníku, víš-li, že přejdeš-li most, vydáváš se tam, odkud není návratu?" Otočil jsem se a spatřil drobnou dívenku s rozcuchanými vlasy. "Celý svůj život mířím někam, odkud není cesty zpět," odvětil jsem roztřeseným hlasem. "A kde jsi započal svou cestu?" otázalo se děvčátko. Na tuto otázku nebylo snadné odpovědět. Můj domov byl daleko. Domov. Úplně jsem na něj zapomněl. Dům, kde žijí mí rodiče. Město, v kterém žijí mí přátelé. Má oblíbená místa, kde jsem pozoroval, jak zapadající slunce zbarvuje posledními paprsky večerní obláčky, jak dovádivý vítr svléká stromy z podzimních šatů. Najednou mi bylo těžko a mé oči zvlhly.
Jen s největším vypětím jsem se ovládl, abych promluvil: "Přicházím z dalekého města. Jsem na cestě již dlouho."
"A proč jsi opustil domov a vydal se až sem?" vyzvídala holčička.
"Abych našel dokonalou lásku," připomněl jsem si.
"Tam, odkud přicházíš, jsi ji nenalezl?"
"Pokud bych ji nalezl, neputoval bych tak dlouho a neobětoval vše, co jsem měl."
Dívenka se podívala do údolí a zamyšleně prohodila: "Co bych dala za to, abych zde nemusela trávit čas sama. Tví rodiče tě snad nemilovali dostatečně?"
Vzpomněl jsem si na laskavě upřímné oči mé maminky. Vzpomněl jsem si na zhrublé ruce mého tatínka, které však byly jemnější než samet, když mě hladil po vlasech. Nyní mi moc chyběli.
Sotva jsem mohl promluvit: "Mí rodiče mě milovali nade vše a stejně tak je miluji i já. Přesto jsem cítil, že potřebuji víc."
"Co tví přátelé, které jsi tam zanechal? Měl jsi vůbec nějaké?"
"Ano, zažil jsem mnoho krásných přátelství s lidmi, kteří byli čistí a ušlechtilí a kterým upřímně záleželo na tom, abych byl šťastný. Sdíleli jsme spolu radost i bolest a já na ně nikdy nezapomenu."
"A ani oni tě nenaplnili láskou?"
"Bez jejich lásky bych nemohl žít... Ale i to mi bylo málo. Chtěl jsem najít lásku, která by mě vynesla až do oblak. Lásku, která by mě naplnila až po okraj, abych se stal pramenem, který zaplaví svět nekonečnou radostí."
"To zní sice zajímavě, ale proč myslíš, že opravdovou lásku nalezneš zde?"
Na tuto otázku jsem odpověď neznal. Sám jsem nechápal, proč jsem odmítl lásku, kterou mi nabízel můj domov. Ani tisíce nocí usilovného přemýšlení, kdy jsem se utápěl v žalu a samotě, odmítal vlídná slova a přitom po nich tak toužil, mi neposkytly uspokojivé vysvětlení. Pomoc lidí, které jsem miloval, byla sice obrovskou vzpruhou a jistě jediným důvodem, proč jsem neodešel dřív, ale smutek v mém srdci nezahnala. A tak jsem se jednoho dne rozhodl, že odejdu a v samotě snad naleznu poznání. Šel jsem dlouho a pochopil mnoho věcí. Smutek z mého srdce se mi však vypudit nepodařilo. Oheň, který v něm kdysi plál, již téměř vyhasl, můj dech se zúžil, stejně tak jako můj pohled na věci okolo. Láska pro mě sice byla stále hybnou silou, ale tak vzdálenou, že ani týdny putování jsem se jí nepřiblížil, ba naopak mi unikala stále více. Kam až musím dojít, abych naplnil smysl svého života?
Opatrně jsem odvětil: "Vím, že jsem na konci své cesty, tento most je poslední překážkou, která mě dělí od pochopení."
Dívenka zatřepala hlavou, až jí vlasy divoce vířily vzduchem a rozesmála se zvonivým smíchem: "Tam za tím mostem není nic, to jsi nevěděl? To co hledáš, nosíš pořád s sebou, hlupáčku. Možná jsi na to už zapomněl, ale láska je jedinou věcí, která tě odděluje od místa, kam se snažíš dojít. Je jediným důvodem tvého života, jeho jedinou energií. Ona je leskem v tvých očích, zdrojem tvé radosti i smutku, je slzou i veselým tónem, má nekonečně mnoho podob a přitom je stále jednou velkou láskou. Kdo hledá najde, ale nikoliv zde, na samém okraji světa, kam láska odchází spát. Pojď ke mně a já ti ji pomůžu nalézt."
Opatrně jsem se k té zvláštní bytosti přiblížil. Chytla mě za ruku a položila ji na svá ústa: "Cítíš můj horký dech?" Potom ji přitiskla na svou hruď a zašeptala: "Cítíš, jak hlasitě bije mé srdce? Jsem plná lásky a nyní ti jí část předám. Zavři oči a nechej ji volně procházet. Nezadržuj ji v sobě, pouštěj ji dál, přidej k ní kousek sebe samého a pociťuj její všudypřítomnost."
Zavřel jsem oči a najednou si uvědomil, jak šťastný jsem byl, když jsem byl malým chlapcem. Slzy mi zkropily tvář, tak jak přicházelo poznání a s ním i odpuštění. Před očima mi probíhal sled těch nejšťastnějších okamžiků, viděl jsem jak je radostně přijímám, slyšel jsem svůj smích, který zaháněl strach, cítil jsem lásku z mnoha krásných očí, teplo něžných dotyků, které zaháněly chlad a temnotu. Viděl jsem, jak lásku vracím a činím tak mnoho bytostí šťastných. To mě znovu naplňovalo těmi nejkrásnějšími pocity a roztáčelo tak nekonečnou spirálu potěšení.
Otevřel jsem oči. Dívka byla pryč. Chtěl jsem ji začít hledat, volal jsem a ozvěna mi vracela má slova: "Počkej, já tě potřebuji, neodcházej, nechci být zase sám. Konečně jsem byl na chvíli opravdu šťastný..." Mé snažení však bylo marné.
Ještě chvíli jsem smutně stál s očima sklopenýma k zemi, pak jsem se otočil a pomalými kroky zamířil do mlhy na druhém konci mostu.